Příbramská spisovatelka Kristina Haidingerová pokřtí na Světě knihy svůj třetí román.

22.4.2019 | 15:15 | Kultura

Příbramská spisovatelka Kristina Haidingerová pokřtí na Světě knihy svůj třetí román.

Příbramská spisovatelka Kristina Haidingerová pokřtí na Světě knihy svůj třetí román.

Už když Kristina Haidingerová v roce 2014 vydávala román Ti nepohřbení (článek autorky: http://www.brdskyspoj.cz/pribramska-autorka-vydava-mrazivy-horor-z-dalekeho-severu.html
), mluvilo se o jeho pokračování. Jedna z vedlejších dějových linií knihy zůstala otevřená. Autorka mezi tím stihla napsat historický erotický thriller Richardovy živé hračky (náš článek: http://www.brdskyspoj.cz/pribramska-rodacka-kristina-haidingerova-krtila-svuj-druhy-roman.html), řadu povídek, editovat hororové antologie a zorganizovat už 4 ročníky jedinečného festivalu HORRORCON.cz. Dne 9. 5. se na Světě knihy na Pražském Výstavišti dostane na světlo autorčin třetí román s názvem Děti Raumy. Příběh knihy pokračuje tam, kde končí novodobá linie románu Ti nepohřbení a časově předchází jeho linii historické. Obě knihy je tak možné číst jednak v opačném pořadí, nebo zcela samostatně.
Nové dílo opět slibuje pořádnou porci napětí, tajemno, dramatické události a děsivé i smyslné scény. Příběh vypráví především o tom, že ne všechny sny je dobré si plnit, a že některá tajemství by měla zůstat skryta. Více už prozradí anotace a ukázka.

Anotace knihy:

Katie Waarmetsové se podařilo najít čtyři staletí spícího muže, který je nositelem nesmrtelnosti.
O jeho probuzení se dozvídají Katiini spojenci i dosud neznámí zrůdní pronásledovatelé.
Rozdíl mezi lidmi a monstry se brzy stírá v zájmu jediného cíle – věčného života.
Co a koho budou ochotni obětovat, aby jej získali? Kam až posunou hranici vlastního svědomí nebo bolesti?
Začíná nerovný boj, ve kterém strach, oddanost a msta dostávají zcela nový rozměr.

Motto:

„Dej si pozor na to, co si přeješ.“

Pozvánky na křest:

https://www.databazeknih.cz/udalost/krest-knihy-deti-raumy-1005
https://www.facebook.com/events/833753417004125/

Ukázka:

Z místnosti slyšel chichotání. Několik dětských hlasů.
Ne, na to si nikdy nezvykne.
Marcel vešel do místnosti. Páchla po krvi a zatuchlině.
Na stolku hrála zastaralá televize. Vysílala zpravodajství.
„Skupina třiceti lidí skočila dnes ráno z helsinského Mostu lásky do vody. Tři osoby utonuly, zbylým se podařilo…“
„Můžeš mi, sakra, říct, co je vám k smíchu?“ zeptal se Marcel. „Ten kluk zase zdrhnul! Pátrání je zhatěné, někdo odvedl vyšetřování na jinou stopu!“
Timo mlčel. Jeho hezký usměvavý obličejík zůstával obrácený k obrazovce, na bledé hladké pleti se odrážely záblesky modravého světla. Druhá, protáhlá tvář blonďatého a snad i staršího chlapce byla otočena k Marcelovi. Zírala na něho mrtvýma očima pokrytýma mázdrou. Třetí tvář byla odvrácena do okna.
Zpravodajství dál monotónně hučelo do místnosti.
Hošík radostně vypískl.
Ta pitvornost… nedalo se to vydržet… Měl chuť popadnout ovladač a televizi jim vypnout. Jenže pak by se už musel dívat jen na ně.
„Škoda přeškoda, že nás tahle hra nenapadla už mnohem dřív,“ smálo se to. „Udělali bychom si své otce, matky, bratry a sestry z celého světa…“
To už bylo na Marcela moc. Popadl ovladač a – v televizi zašumělo, ozvalo se lupnutí, obrazovka zhasla.
Pak nastalo ticho, místnost se ponořila do naprosté tmy.
„Těm mrtvým odeberou vzorky krve.“ Marcel rozsvítil. Přimhouřil oči v náhlém náporu světla. „Začnou se zajímat.“
Timo na něho zamrkal velkýma černýma očima. „Doufám, že se ti šašci něco dozvědí. Moc by mě zajímalo, proč nám voda ubližuje, ale naší krvi ne. Co všechno dokáže naše rostoucí lidská rodina přežít. Co všechno jsi schopnej přežít… ty.“
Marcel zaťal čelisti, na tvářích mu pohrávaly svaly. Nechtěl se na ně dívat. Ne teď. Raději znovu zhasl a pomalu přivykal tmě.
„Úkol jsi splnil?“
Zabrnělo ho v temeni, věděl, že se mu šťourají v myšlenkách. Fialovou krev těch srostlých zrůdiček do hlavních oblastních vodovodů musel dostat. Kdyby to neudělal, poznali by to. Věděli by to.
Když nastupoval na misi, znal význam slova válka. Věděl, že možná bude muset zabíjet, že možná někdo zabije jeho. Tohle ale byla podělaná zvrácená hra!
„A ty vaše války nejsou? Jen nějaká podělaná zvrácená hra? Rozdíl je jen v tom, kdo zrovna lidi ovládá. Jsou rádi manipulovaní, rádi mají pro násilí vznešenej důvod. Jsou ve svý podstatě odpornější, než my kdy můžeme bejt. Je to jejich vlastní peklo. Peklo, do kterýho nás zavlekli, jak víš, tati.“
Marcel využil chlapcova rádoby rozněžnělého oslovení a přidřepl si čelem k němu. „Řekni mi, co přesně jste tam tehdy zažili?“
„Hodně. Ale pořád ještě ne všechno.“
„Takže se mstíte… Prostě chcete nakazit celý svět? To je tvoje pomsta, Timo?“
„Ne. To je naše zbraň. Když na chycení těch nesmrtelnejch ani jejich mazlíčků nestačí tvoje metody, používáme svoje. Je to mnohem zábavnější. Můžeme všechno pěkně sledovat zpovzdálí. Už teď máme tisíce očí po celým městě, i mnohem dál. A další přibývaj. Je jen otázkou času, kdy uvidíme úplně...“
Timo se odmlčel. Jako by ho někdo vypnul. Zíral do zdi, jeho tvář teď byla stejně strnulá jako tváře jeho siamských bratrů. Prostor se rozvibroval slabým praskotem.
Bývalý voják slyšel ještě něco. Hluk zvenčí.
Zpozorněl. Rozeznal pak tlumené hlasy, kroky, šustění listí, lámání větviček, jak se někdo dral mezi nízkými stromy.
Ohlédl se po okně. Za ním se převalovala šedá mlha.
Pomalu se z ní vynořovaly postavy. Osoby různého věku, jeden dokonce o berlích, děti, těhotné ženy… celý zástup desítek lidí.
Všichni se hrnuli k chatě.
Timo se pohnul.
„Kdo to je?“ chtěl vědět Marcel. „Kdo to sakra je?“
„Jsou noví.“
Zástup se zastavil těsně u chaty. Přidávali se k němu další a další lidé.
„Noví co?“ Marcel svíral obě ruce v pěst.
„Nebyli ještě nakažený, když jsme vydávali příkazy.“
„A… co teď s nima, kurva, budem dělat?“
„Spíš se zeptej, co budou oni dělat...“ Timo se usmál. „Ta černovlasá mrcha je taky v Helsinkách. A všechny mý oči znají už i její tvář.“

 

 

Vložil: jb

Fotogalerie

Reklama

Copyright © 1990-2019 Brdský spoj. Všechna práva vyhrazena

Design: Jiří Brda

CMS: Reklalink.cz