Divadelníci z Čenkova si zahrají o víkendu na lodi bratří Formanů

19.9.2014 | 15:38 | Rozhovory - Ochotnický divadelní soubor Za vodou z Čenkova si může připsat na své konto další úspěch. V neděli 21. září od půl osmé večer uvedou svou hru Bedřich Hrozný 2 – Nový život na poněkud netradičním jevišti a to na palubě divadelní lodi bratří Formanů v Praze. Děj komedie se stejně jako první díl odehrává na železnici, ke které má většina členů souboru velmi blízko, protože na dráze pracují, takže na jevišti v tomto případě vystupují vlastně v „pracovním“. Autorka scénáře Lída Boudová tak s velkou míry nadsázky popsala prostředí, které důvěrně zná. V pokračování autorka rozvádí některé dějové linky z první inscenace, ale pro diváky není nutné znát dopodrobna děj prvního dílu. Jak se soubor na své pražské vystoupení těší, na to jsme se zeptali manžela autorky Jaroslava Boudy, který ve hře ztvární hned několik rolí a mimo jiné i protivníka hlavního hrdiny výpravčího Bedřicha železničního inspektora Koťátka. Jak jste se k možnosti hrát na lodi bratří Formanů dostali? Na loď Tajemství bratří Formanů jsme se dostali snadno, kotvi blízko u břehu. (Říká se smíchem) Ale pravda je ze všechno způsobil Fanda Brnušák, který navštívil představení na lodi v době, kdy jsme měli po premiéře hry Klášterní tajemství, která se odehrává pravě na pirátské lodi a napadlo ho zahrát si tuto hru v tak krásném prostředí a tato myšlenka nás zatím neopustila, jen nám to připadá necitlivé v tom smyslu, ze vyvrcholením tohoto představení je potopeni plavidla. Upravovali jste nějak hru Bedřich Hrozný 2 – Nový život pro toto specifické pódium? Zatím jsme problém specifických prostředí řešili vždy tak, že jsme si počkali, jak se to během představeni samo vyřeší a neochudili se tak o krásný moment překvapení. Jak se jako "železničáři" budete na lodi cítit? Netrpíte mořskou nemocí? Naštěstí kotví loď u železničního mostu a tak nebude odloučení od kolejí tak drastické. S tou mořskou nemoci jsi mě trochu zaskočil, doufám, že loď během představení nepopluje, dost na tom, jak bude divákům zle ze samotného představení (smích). Jak se těšíte na pražské publikum? Vždycky se těšíme na publikum. Zkoušeli jsme to i bez něj, ale není to ono… (smích).

KinderFest, akce, která má větší smysl, než by se mohlo zdát

9.9.2014 | 15:15 | Rozhovory - Farní charita Příbram uspořádala na konci prázdnin (v rámci sociálně akvizičního programupro rodiny s dětmi) třídenní pobyt pro děti od 6 do 14 let pod názvem KinderFest. Šedesát dětí a zaměstnanci charity tak vyrazili na zábavně poučný pobyt v přírodě dvěma autobusy směr Olomouc. Průběh akce popisuje v rozhovoru ředitelkou příbramské charity Alena Ženíšková. Co si mají čtenáři pod pojmem KinderFest představit? V rámci našich sociálně akvizičních služeb, které mimo jiného poskytujeme i dětem, jsme ještě na závěr prázdnin chtěli uspořádat nějakou akci, která by děti potěšila. Proč jste si vybrali právě Olomouc? Do Olomouce jsme vyrazili proto, že jsme chtěli děti vzít někam dál, někam na výlet. Navíc v Olomouci bydlí náš známý zpěvák a imitátor Jan Honza Mlčoch, který připravil pro děti zábavný program a také nám pomohl zprostředkovat zázemí pro náš pobyt. A právě ve spolupráci s vojáky Armády České republiky, přesněji s 15. Ženijním plukem v Bechyni a dalšími, naše akce probíhala. Příslušníci ženijního pluku postavili pro děti stany ještě před tím, než jsme do Olomouce, přesněji do obce Vojnice-Těšetice, dorazili. Navíc nám dali k dispozici lehátka a spacáky, protože ne všechny děti měly vhodné vybavení. O zážitky asi nebyla nouze. Co všechno na děti čekalo? Vojenská policie pro nás v rámci zábavně poučného odpoledne uspořádala obrovskou akci s představením techniky a s ukázkou cvičení se psy určenými na vyhledávání drog. Což jsme brali v rámci vzdělávání jako prevenci, aby děti věděly, že se jedná o nelegální věc, že drogy se dají kdekoliv najít a že jsou na to speciálně vycvičení psi. Vojáci připravili autentickou ukázku zadržení drogově závislého v automobilu. Byl to neskutečný zážitek a to nejen pro děti, ale i pro nás, dospělé, kdy si figurant, delikvent, nasedl do svého vozu, jel, policie ho obklíčila a zatkla jej v přímém přenosu. Bylo to se vším všudy: křik, srazili ho na zem, mířili na něj zbraněmi. Děti byly vykulené, ale líbilo se jim to. Pomáhali Vám i dva příbramští asistenti prevence kriminality Městské policie a další… Ano, všem, co nám pomohli, patří velký dík. Kromě výše jmenovaných děkujeme dobrovolným hasičům Olomouc v čele s panem Břetislavem Keclíkem, kolektivu školní jídelny Těšetice-Vojnice, Tomáši Coufalovi, Josefu Záchovi, Kateřině Květové, která dětem zapůjčila skákací hrad a řeznictví Radovana Surkala, jehož prasátko jsme opékali na rožni. I tento zážitek byl pro mnohé děti poprvé v životě. Nesmím zapomenout na Obecnickou pekárnu, která nás vybavila chlebem a koláči. A kulturním zlatým hřebem bylo nesporně vystoupení Jana Honzy Mlčocha. Právě s tímto zpěvákem plánujeme na Vánoce zorganizovat pro děti další akci, tentokrát již v Příbrami. Dětem se domů asi moc nechtělo, že? Nechtělo se jim… Samozřejmě nechci, aby to vyznělo směrem k rodinám dětí nějak špatně, ale většina dětí, o které se v našich programech staráme, trpí neskutečným nedostatkem lásky, strašně jim chybí objetí. Tiskly se k nám, tulily, chtěly to obejmutí. Chtěly to, co má většina dětí z funkčních rodin a to, čeho se těmto dětem moc nedostává. V některých rodinách se jim toho nedostává vůbec. Na našem výletě jsme si to ale částečně vynahradili. Veselých příhod bylo mnoho, děti tím pobytem skutečně žily. Mělo to pro ně obrovský význam, uvědomily si, že i ony mohou někam patřit, že i ony mohou být součástí nějakého kolektivu a že pod správným vedením mohou ledacos dokázat. Vrátili jsme se všichni spokojení, zdraví a nadšení ze společně stráveného času. Od nového školního roku máme opět pro děti připraveny zájmové kroužky a také doučování. Již minulý rok jsme začali s některými dětmi velmi intenzivně spolupracovat v rámci školy a společně již slavíme první úspěchy.  

Radní pro školství: Příbramské školy fungují výborně

1.9.2014 | 21:56 | Rozhovory - Začátek školního roku bývá časem hodnocení, ale i výhledu na dalších deset školních měsíců. V Příbrami funguje čtrnáct mateřských škol, sedm škol základních, dvě samostatné školní jídelny a dvě základní umělecké školy. Jejich zřizovatelem je město Příbram. Navíc ve městě působí sedm středních  škol, praktická škola a tři vyšší odborné školy, které zřizuje Středočeský kraj a zastoupeno je i vysoké školství, a to díky soukromé Vysoké škole evropských a regionálních studií. Rozhovor s městským radním pro školství Jurajem Molnárem se tak přímo nabízí. Kolik prvňáčků letos usedne do lavic v prvních třídách a jaká je obsazenost školek? Jaké opravy či rekonstrukce přes prázdniny proběhly a kolik stály? A jak vůbec hodnotí příbramské školství? Nejen na to jsme se ho při našem rozhovoru ptali. V pozici radního pro školství, kulturu, sport a informační služby jste již téměř čtyři roky. Co vše se za tu dobu v příbramském školství změnilo? Tak to je těžká otázka hned na začátek. Co je zásadní je určitě zateplení školních budov, které se realizovalo na většině budov a přináší nejen lepší vzhled budov, ale také výrazné úspory na vytápění. Podařilo se taky stabilizovat mateřinky z kapacitního hlediska a zrealizovala se řada projektů s přispěním dotačních prostředků. Taky se prohloubila spolupráce mezi základními a středními školami, povedl se kus dobré práce. Jak příbramské školy hodnotíte, jak fungují? Navštěvuji pravidelně všechny školy i školky a vidím velké nasazení a profesionalitu. Paní ředitelky i ředitelé jsou se mnou v kontaktu, společně řešíme věci provozní i koncepční a musím říct, že mám radost z toho, jak dobře vše funguje. Chci využít i tento rozhovor, abych jim za jejich obětavou práci poděkoval. I přes prázdniny bylo v některých školách rušno, pracovalo se na opravách. Co vše se opravilo a za kolik peněz? Vycházeli jsme z požadavků ředitelek a ředitelů a přihlíželo se k finančním možnostem města. Celkově se zrealizovali opravy či rekonstrukce za více než tři a půl milionu korun a mezi nejčastější práce patřily opravy toalet, opravy rozvodů vody, menší opravy střech a okapů, výměna části oken či zateplení fasády. Neomezí některé práce a jejich současný průběh začátek školního roku? Některé práce sice ještě nejsou dokončeny, ale školní rok může začít řádně ve všech školách. Všechny realizované práce budou hotovy nejpozději do měsíce, ale provoz omezí minimálně. Posunul se sice termín opravy podlahy v tělocvičně na základní škole Březové Hory, ale nejedná se o nic dramatického. Kolik žáků nastoupí letos do prvních tříd našich základních škol? Poslední údaj, který mám z odboru školství říká, že nastoupit by mělo 452 žáků, uvidíme ale, zda výsledné číslo nebude o něco nižší, stává se, že několik dětí nakonec z různých důvodů nenastoupí. Co byste žákům a učitelům na začátku školního roku popřál? Těm nejmenším určitě, aby si na školu rychle zvykli a aby je bavilo ve škole být, aby našli kamarády a do školy se těšilo. Těm větším určitě hodně úspěchů a dobrý vztah s vyučujícími. Paním učitelkám a pánům učitelům přeji mnoho optimismu, chuť do práce a sdílenou radost z úspěchů jejich žáků a studentů. Jaký byl Juraj Molnár žák? No…vždycky jsem chtěl sedět v zadní lavici, aby na mě nebylo moc vidět a občas jsem měl řadu jiných zájmů, než se ve škole očekává…ale postupně sranda přešla. Sociální demokracie nese hlavní odpovědnost za Příbram. Vidíte někde nějakou kaňku, chybu, něco co se opravdu nepodařilo? Vedení a správa města, to není okamžik, to je proces. Je to běh na dlouhou trať a týmová záležitost. Pro sociální demokracii je školství jedna ze stěžejních oblastí a vždy tomu tak bude. Ale jsou věci, které mne mrzí. Základní škola 28. října nemá nové moderní hřiště. To je takový zatím nesplněný cíl, ale máme vypracovaný projekt a určitě trvá snaha sehnat dostatek prostředků a hřiště zrealizovat. Ale jinak si myslím, že se nemáme zač stydět, nebyli jsme pasivní a dokázali jsme, že týmově s výborným aparátem na městském úřadě a odborníky ve školách i jinde přichází výsledky. To neplatí jen o školství, ale o mnoha dalších oblastech.

Moniku Schindlovou baví na práci tiskové mluvčí komunikace s lidmi

23.8.2014 | 16:30 | Rozhovory - Policejní  komisařka Monika Schindlová pracuje u Policie ČR téměř dvě desítky let, z toho těch posledních sedm jako tisková mluvčí Územního odboru Příbram. Uniformu oblékla hned po maturitě v roce 1995. Vedle novinářů se s ní poměrně pravidelně setkávají v rámci prevence kriminality například děti na školách nebo důchodci na celém území našeho okresu. Přitom to, že z ní bude policistka, nebylo zprvu vůbec jasné, protože se během studií věnovala zcela odlišnému oboru, a to ekonomii. „Přestože mi čísla nedělaly žádný problém, naopak mě matematika hodně bavila, ještě před koncem střední školy jsem zjistila, že potřebuji k životu komunikaci s lidmi. A protože máme policisty v rodině, také můj bývalý manžel je policistou, byla to poměrně jasná volba,“ říká o svém rozhodnutí jít k policii Monika Schindlová. Trestání lidi vyměnila za prevenci Cesta na místo tiskové mluvčí, ale byla poměrně složitá. Nejprve pracovala necelý rok v Praze na pasovém oddělení, pak nastoupila na mateřskou dovolenou, ze které se opět vrátila do policejních řad, a to na oddělení  ochrany objektů s přestávkou v podobě druhého těhotenství, odtud pak přešla do příbramského oddělení, kde se s ní asi tři měsíce mohli lidé potkávat na oddělení zbraní a střeliva, kde se také zabývala přestupky na úseku drog. „Udělují se za to pokuty až do výše patnácti tisíc korun. Zjistila jsem však, že mi trochu dělá problém trestat lidi. V tu dobu přecházela na jiné oddělení tehdejší tisková mluvčí, mne velmi zajímala prevence kriminality, dokonce jsem na toto téma zpracovávala i bakalářskou práci a dá se říct, že jsem vlastně byla ve správnou chvíli na správném místě a tato práce mi byla nabídnuta,“ popisuje Monika Schindlová svůj nástup do Preventivně informační skupiny Územního odboru Příbram, tak zní totiž celý a správný název její pracovní pozice. V nové pozici mohla naplno uplatnit i svou zálibu ve slohu, kdy při informování o některých případech, které v sobě občas nesou i prvky komičnosti, nezapře svůj smysl pro humor. Také se jí na pozici tiskové mluvčí měrou vrchovatou dostalo i kontaktu a komunikace s lidmi a to jak s novináři, tak i s kolegy a širokou veřejností. Často je to právě tisková mluvčí, která je jakýmsi informačním mostem mezi policií a veřejností. Současně se i víc mohla věnovat oblasti prevence kriminality, kterou na Příbramsku rozjížděla. V této oblasti se věnuje jak školám, tak i třeba důchodcům. Poměrně hodně se ve školách zaměřuje na děti na 2. stupni školní výuky, kde si se školáky povídá například o trestněprávní odpovědnosti, ale také o novodobém fenoménu kriminality a tím je cyberšikana, což je často velká neznámá i pro rodiče. Své přednášky se vždy snaží oživit nějakým zajímavým případem nebo kuriozitou, a přestože jejími posluchači jsou v případě pátých až devátých tříd především puberťáci, tak prý s nimi zatím neměla nikdy žádný problém. „Vždy mě dokáže překvapit, že se mne někteří posluchači po přednášce jdou zeptat např. na práci u policie,“ dodává příbramská policejní mluvčí s tím, že si uvědomuje, že prevence kriminality je běh na dlouhou trať, ale podle jejích slov, je to také svým způsobem i výchova mládeže, aby se jejich pohled na policii změnil a pokud by její přednáška pomohla aspoň jednomu dítěti, tak to bude považovat za úspěch. Média považuje za pomocníky policie Díky své profesi se často stýká s novináři. Zatím prý s žádným z nich nějaký konflikt neměla, i když je prý dobré některá média si držet trochu víc od těla. Musí neustále zvažovat, komu je možné co říci, protože jde často o citlivé informace, které mohou ovlivnit jak průběh vyšetřování, tak často i životy lidí. Kvůli vyšetřování nelze v některých případech zveřejňovat všechny konkrétní informace. „Jde o to, že kdybychom zveřejnili nějakou informaci, která je známá pouze pachateli, tak on nám pak po zatčení bude např. tvrdit, že se to dočetl v novinách,“ vysvětluje Monika Schindlová. Ovšem ve většině případů je podle ní v zájmu policie veřejnost informovat a to jak o konkrétních kauzách, tak i o prevenci, proto považuje média za významné pomocníky policie. Za takové nejvýznamnější případy, kdy bylo prospěšné s novináři spolupracovat, považuje z poslední doby příbramskou petici, kterou část veřejnosti sepsala kvůli pocitu, že se necítí bezpečně a zřejmě to také mělo souvislost i s případy přepadávání seniorek na příbramském sídlišti, jejím negativním dopadem pak byla oznámená demonstrace pravicových radikálů, dále pak nález novorozeného miminka, které dostalo jméno Andělka, u garáží na Březových Horách a nemůže ani opomenout předloňskou metylalkoholovou aféru, která se Příbramska výrazně dotkla. „Tehdy to byl opravdu perný den, protože současně s prvním otráveným metylalkoholem jsme měli ještě nehodu autobusu. Během dne jsem byla před kamerou celkem dvanáctkrát,“ vzpomíná na začátek metylalkoholové aféry na Příbramsku. Sedlčany jsou na tom s kriminalitou lépe V porovnání mezi Sedlčany a Příbramí je na tom podle jejích slov první jmenované město lépe, ale je to také dáno tím, že je to menší město a nemá špatnou nálepku, jakou Příbram získala v podobě přízviska „Středočeské Palermo“ a to i přesto, že míra kriminality v posledních letech v Příbrami výrazně klesla, i když tomu část veřejnost stále nevěří. To podle ní vedlo i k „nafouknutí“ problému výše zmíněné petice, kdy některá media i jedinci reagovali poněkud přehnaně. Sama se prý v Příbrami nebojí, což dokládá nedávnou historkou, kdy s několika kamarádkami něco v Příbrami oslavovala a následně šla sama v noci po příbramských ulicích, přítelkyně se velmi divily, že se vůbec nebála. Navíc by si i s případným útočníkem dovedla poradit, protože i když ve své profesi vládne spíš perem a klávesnicí, tak umí samozřejmě i střílet a i když je jako tisková mluvčí zařazena do třídy, která má povinné střelby maximálně dvakrát do roka, tak ale jak sama říká, střílí ráda. Od práce si nejraději odpočine na kole, v zimě při spinnigu nebo u některé dobré knížky. Ráda si přečte například knihy od Dana Browna, ale nepohrdne i dobrou detektivkou nebo díly od Haliny Pawlovské či Michala Viewegha. Ráda také sleduje detektivní seriály jako Četnické humoresky nebo v současné době ten z produkce České televize Případy 1. oddělení, který podle ní poměrně věrně popisuje práci policie i komunikaci mezi policisty.

V Mladé Boleslavi nás nečeká nic lehkého, říká Petr Čuhel

15.8.2014 | 16:27 | Rozhovory - Rozhovor s trenérem příbramského fotbalového A mužstva před zápasem s Mladou Boleslaví.   V úterý jste hráli pohárové utkání s Pískem, v zápase jste brzy vstřelili gól, ale druhý gól se týmu podařilo dát až v závěru, jak byste utkání zhodnotil? Do zápasu jsme vstoupili dobře, měli jsme chuť, brzy jsme dali gól a měli jsme další tři šance. V druhém poločase jsme dali domácím moc prostoru. Můžeme být spokojeni s výsledkem, ale nemůžeme být nadšení z výkonu. V zápase dostali šanci hráči, kteří zatím tak často nehrají, jako třeba Tregler a Husár, co byste řekl o jejich výkonech? Pro Jardu Treglera to byl první soutěžní zápas za A mužstvo, na začátku na něm byla vidět nervozita, ale postupem doby podal dobrý výkon, stejně tak Husár. Zítra hrajete další náročné utkání, a to s Mladou Boleslaví, jaký zápas očekáváte? Mladá Boleslav po vypadnutí z poháru měla tento týden čas na regeneraci a trénink. Určitě bude chtít v domácím zápase napravit neúspěch s Duklou. Mají široký kádr, spoustu kvalitních hráčů, čeká nás utkání s kvalitním soupeřem. Vy jste dříve v Mladé Boleslavi působil, těšíte se tam o to více? Určitě se do Mladé Boleslavi těším, ale vím, že nás tam nečeká nic lehkého při kvalitách Mladé Boleslavi. Pro nás je to další výzva a platí to, co jsme říkali před zápasem se Spartou, pokud nebudeme aktivní, nemůžeme v Boleslavi počítat s dobrým výsledkem.  

Nový zpěvák byl pro Bon Pari novým impulsem

7.8.2014 | 10:21 | Rozhovory - Po několikaleté pauze, která byla mimo jiné způsobena i náhlým úmrtím zpěváka Jana Suka se na koncertní pódia vrací legenda nové vlny, skupina Bon Pari. Kapele se podařilo najít nového zpěváka Marka Halamíčka, se kterým nazkoušeli své největší hity.  Fanoušci se tak mohou těšit na písně, jako jsou Barvy a laky hledají pracovnici do kantýny, Vašku nepij pivo, Na věži, Zase mi lezeš, Tak ať ti slouží, Jsi líná a celé řady dalších. Vedle Marka Halamíčka sestavu Bon Parů tvoří bubeník Petr David, který s Honzou Bon Pari před třiceti lety založil, kytarista Vlasta Franěk a klávesista a příležitostný trumpetista Luboš Zelner, kteří nám poskytli před jejich srpnovými vystoupeními v Komárově (15. 8.) a na festivalu Kačeři v Horčápsku (22. 8.) krátký rozhovor. Hraje s vámi nový zpěvák, jak bylo těžké ho najít? Petr David: Poměrně dost. Zkoušeli jsme pár mladých kluků, kteří se nám přihlásili po Honzově smrti, ale nebylo to ono. Pak jsme chvíli uvažovali o hraní pouze ve třech, tedy já, Vlasta a Luboš a také si to vyzkoušeli na koncertu ke křtu knihy o bigbeatu na Příbramsku, ale také nám to nějak nesedělo. No pak z ničeho nic Luboš přivedl Marka a nás překvapilo, jak moc je Honzovi v hlasovém projevu podobný, tak jsme ho ihned přijali a po několika koncertech se zdá, že ho přijalo i publikum. Vlasta Franěk: Pro nás bylo mimo jiné rozhodující, že nám Marek celkově připomíná Honzu Suka za mlada. Kdyby nepřišel, tak by Bon Pari už možná ani neexistovali. Kariéra vaší skupiny se dá rozdělit do dvou kapitol – punkové a nové vlny, ke které se hudebně nyní kloníte víc? Luboš Zelner: Mě osobně ta druhá éra Bon Parů, tedy někdy od roku 1985 nebo 1986, kdy jsme hráli právě novou vlnu, vyhovovala víc. Ono to i víc sedělo k Honzovi, který byl vlastně v jádru právě melancholik. On třeba moc neměl rád, když si z něj někdo dělal srandu. Petr David: Taky se kloním spíš k té nové vlně. Jednak jsme trochu zestárli, vyvíjeli se jak názorově, tak hudebně a už se nám ten punkový styl prostě nelíbil. Vlasta Franěk:  Souhlasím. To prostě k životu patří a ta změna tehdy nějak vzešla z nás všech. Navíc v té době vznikl i jeden z našich největších hitů Jsi líná. Hrajete přes třicet let, jak si myslíte, že vás přijme mladé publikum, třeba právě na Kačerech? Luboš Zelner:  V letošním roce už za sebou máme vystoupení v Příbrami v Junioru a v pražském klubu Vagón a přiznám se, že tolik lidí jsem nečekal. V Junioru to bylo něco přes stovku a v Praze nějakých dvě stě padesát a příjemně nás překvapilo, že v publiku bylo poměrně dost mladých lidí, to je také jeden z impulzů, který je pro nás v hraní dál pokračovat rozhodující. Petr David: Navíc jsme zjistili, že některý ty naše písničky neumřely. Že jsme něco složili před pětadvaceti lety a ono to funguje i v dnešní době na to současný mladý publikum a částečně to pro nás bylo překvapení, ale zároveň i impuls, že to co jsme dělali a vlastně dál děláme, má smysl. Luboš Zelner: No uvidíme teď v Komárově nebo na Kačerech… (dodává se smíchem)  

Předseda Spolku Pražské ulice: Chtěli bychom Pražské ulici vrátit lesk

23.7.2014 | 14:37 | Rozhovory - Rozhovor s předsedou Spolku Pražské ulice Markem Školoudem. Spolek živnostníků z příbramské Pražské ulice vznikl před dvěma lety. Naplnil svůj cíl? Spolek Pražské ulice funguje od května 2012 a pravidelně pořádáme nejrůznější akce. Nejde pouze o tradiční velikonoční nebo vánoční trhy, ale chystáme i cyklistické závody pro děti ve spolupráci s Cyklistickým klubem Příbram, máme za sebou dětský letní den, na září chystáme dětské slavnosti. Co tedy bylo hlavním cílem, když Spolek vznikl? Chtěli bychom Pražské ulici vrátit lesk, který tu byl kdysi. Pražská nebývala jen obchodním centrem, ale probíhalo tu mnoho společenských a kulturních aktivit. Chceme přispět k návratu někdejší atmosféry, ale samozřejmě nemohu zastírat, že usilujeme také o vyšší příjmy. Z našeho pohledu jedno bez druhého neexistuje. Pokud nebudou živnostníci v Pražské prosperovat, budou se zavírat značkové nebo zavedené rodinné podniky, a vznikne tu jen podřadné tržiště, jež nebude generovat žádnou přidanou hodnotu pro nakupující. Vznik Spolku byl reakcí na rekonstrukci náměstí T. G. M., které trvala více než rok. Vrátili se zákazníci zpět? Lidé přestali chodit, některým místním živnostníkům propadly tržby o polovinu a mohli jste si všimnout, že některé obchody zavřely. Po skončení rekonstrukce se zákazníci vrátili jen částečně, ale v žádném případě jsme se už nedostali na předchozí stav. Přitom se to nepromítá pouze do tržeb, ale vidíte, že i po ulici a v okolí chodí méně lidí. Čím je to podle Vás způsobeno? Myslím si, že hlavní problém spočívá v parkování. Od počátku se mělo počítat s tím, že na náměstí bude větší parkoviště. To současné vzniklo až po tlaku v průběhu rekonstrukce a neodpovídá potřebám. Navíc nevhodně rozděluje náměstí. Pokud by se už při návrhu přistupovalo realisticky k tomu, co je potřeba, a především se do debaty přizvala veřejnost, jistě by šlo řešit parkování podstatně účelněji. To se nestalo a lidé dneska nemají kde parkovat. Vidíte pro parkováni v centru nějaké řešení? Bohužel už nic neuděláme se stávajícími dispozicemi. Je tedy třeba tlačit na obrátkovost na jednotlivých parkovacích místech. Zastavit se pro nákup, na úřadě, v lékárně, na poště či u lékaře. To jsou všechno položky do jedné až dvou hodin. Celodenní parkování musí fungovat dále od centra. Jak funguje spolupráce mezi členy Spolku? V Pražské ulici podniká asi 80 živnostníků, z toho je ve spolku zhruba polovina. Přáli bychom si, aby se přidali i další, protože tak se zvýší vyjednávací síla. Nejvíce práce ve spolku odvede jen pár členů, ale i tak si vážím podpory dalších. Jsme schopni se domluvit na spoustě věcí – kromě už uváděných akcí také na otázce parkování, koordinaci otevírací doby o svátcích, speciálních nabídkách nebo letácích a marketingu. Musíme také soustavně pracovat na otvírací době, což je velký oříšek. Jaká je nejbližší akce Spolku? V září chceme realizovat dětské letní slavnosti. Tato velmi pěkná rodinná událost se pomalu stává tradicí, podobně jako třeba cyklistické závody. Uvažujeme také o akci, kterou jsme pracovně nazvali night shopping. Součástí by mohla být módní přehlídka, kavárna, bar s koktejly nebo hudební produkce. Tato záležitost je ale zatím v přípravné fázi, Příbramáky budeme informovat. Jinak máme internetové stránky, kde jsou všechny informace, pozvánky nebo speciální slevové akce.

Prezident Herecké asociace Hromada: bojujeme za tradiční kvalitu

27.6.2014 | 00:29 | Rozhovory - S prezidentem Herecké asociace Jiřím Hromadou jsme si povídali o kvalitě příbramského divadla, provedení hry Tartuffe i o sporu dabérů s dabingovými studii.   Jak byste zhodnotil hru Tartuffe v příbramském podání? Mám vždy rád, když představení, které už jsem viděl třeba dvacetkrát nebo třicetkrát a Tartuffa jsem viděl opravdu mnohokrát, mě něčím překvapí a musím poctivě říct, že toto představení mě nepřekvapilo, ale opravdu mě naprosto chytilo tím, jak nově, zajímavě byly jednotlivé situace, charaktery, postavy vyloženy a především hereckým souborem zahrány. To, že je příbramský herecký soubor skvělý, to už znám z předchozích představení a i ocenění, které divadlo v Příbrami má, svědčí o tom, že příbramské divadlo má v regionu svůj význam. Dnes jsem se dozvěděl, že na představení jezdí diváci z Prahy, a to je přece krásné, že příbramští neutíkají za divadlem do Prahy, ale naopak diváci z Prahy jezdí do Příbrami za divadlem. Tedy úroveň příbramského divadla hodnotíte pozitivně? Přeci jen někteří lidé z Příbrami stále pochybují... Myslím si, že to je dozvuk z minulé doby, kdy možná lidé neměli tolik času, tolik vůle, tolik chuti chodit do divadla, protože měli úplně jiné problémy a věřím tomu, že až odezní doba komerčních seriálů, které oblbují lidi, že pak lidé zase začnou být pospolití, budou se chtít setkávat v divadlech, na koncertech či u dobrých filmů, podobně jak tomu bylo ještě nedávno. Příbramské divadlo je v dobrých rukou, znám velmi dobře pana ředitele, protože to byl můj spolužák z DAMU, kde jsme spolu studovali a překvapuje mě velmi sympaticky jak žije divadlem, jak se snaží, aby věhlas příbramského divadla měl opodstatnění a myslím, že za těch několik let udělal pozitivní kus práce. Byla také vyhlášena divácká anketa. Jaký vliv na její výsledek může mít popularita spojená s hraním v televizních seriálech? Když si promítnu zpět několik desetiletí, kdy mám to obrovské štěstí být členem herecké rodiny, tak vidím, že to vždy bylo stejné. Před rokem 1989 určitá skupina herců stále a stále točila filmy a seriály v tehdy jediné televizi a protože to byli většinou herci z Národního nebo Vinohradského divadla v Praze, tak měla tato divadla stále vyprodáno. I tady bych tedy viděl, že se to nějakým způsobem odrazí, ale na druhou stranu - já jsem měl možnost objet všechna regionální divadla v České republice a viděl jsem, že všude ta divácká obec je velmi propojená s divadlem, protože bývá vyprodáno, oni žijí  s těmi hereckými osobnostmi v regionu, mají je rádi a představení jsou vesměs velmi kvalitní, protože herci nejsou rozptýlení jinou prací například v dabingu, ve filmu, v televizi a soustředěně se zabývají studovanou inscenací. Tím samozřejmě nechci říct, že další zkušenosti z jiných  hereckých profesí jsou na škodu - naopak. Ale jestliže není základ v divadle, tak se to poté odrazí v ostatních disciplínách. Neumíme to spočítat, ale určitý závan popularity může ovlivnit hlas v anketě, ale myslím si, že to nejpodstatnější je autentický výkon na jevišti, kdy divák přijde domů a řekne si, že svůj hlas "musí" danému herci dát. Efekt může být i opačný - vidí herce v televizi, řekne si "ten hraje strašně" a může dojít ke zklamání. V souvislosti s herci se diskutuje také o odměnách dabérů a snižující se kvalitě dabingu. Jaká je podstata sporu dabérů s dabingovými studii? Je potřeba říct, že prioritou Herecké asociace je v první řadě uchování tradiční kvality hereckého řemesla a v této souvislosti tradiční kvality dabingu. Nejde nám vůbec o platy a o navýšení honorářů, nám jde naopak o zastavení propadu honorářů. Protože máme, oproti době například před osmi lety, o padesát procent nižší honoráře, zatímco průměrný příjem v ČR sice pomalu, ale narůstá a u nás klesá. To samozřejmě ovlivňuje první ligu českých dabérů. Dabingová studia se skutečně začala "podhazovat" a kvalita logicky musí být jiná, protože studia, která jsou levnější neškrtla svůj zisk, ale právě odměny dabérů, režisérů, zvukařů a dalších. A argumentace, že rostou náklady na provoz studií není na místě - hercům také rostou náklady na život, jako každému. Ano, můžete namítnout, abychom to nedělali, když se tím neuživíme, ale tady je právě to, o čem si povídáme - v České republice byl nejlepší dabing právě proto, že jej dělali herci hrající v divadlech, to je velmi slyšet, že je to herec. Studia dnes berou kohokoliv a z dabingu se stává čtení textu. Já zde sázím na diváky, že nebudou posuzovat a vnímat ten spor jako spor o odměny, ale tak, že bojujeme za zastavení propadu a za uchování tradiční kvality českého dabingu. Musíme se opřít o diváky, protože když dabing bude mizerný a ztratí sledovanost, tak samozřejmě komerční televize ztratí podporu reklamních agentur a poznají to na svém hospodaření. Je situace u nás horší než v zahraničí, nebo se s podobnými těžkostmi potýkají herci i jinde v Evropě? Jako skoro ve všem jsme opožděni, kam se podíváte. Příkladem je třeba čerpání různých finančních prostředků, čerpání se daří tak napůl a ze získané poloviny se část poztrácí, rozkrade. Obdobně je to i ve vztahu ke kultuře, která je popelkou. V ČR se na kulturu dává 0,23% rozpočtu, ačkoliv všechny politické reprezentace slibují jedno procento. A mohli bychom pokračovat i dalšími příklady, kdy neviditelná ruka trhu dusí kulturu, která je ovšem naštěstí neudusitelná. Můžeme dělat divadlo tak, že se žebřiňákem budeme objíždět vesnice. Ale proč, když všude okolo nás dabing vyřešili agenturním zastupováním, domluvou a smlouvami se studii, kde jsou jasná pravidla stanovena. U nás chtějí studia jen vydělat, bez ohledu na kvalitu, na herce, na zaměstnance. Jaký je vůbec český divák? To, že se kdokoliv zvedne od televizoru, obleče se do společenského, vezme rodinu a vypraví se do divadla, to je pro mě vždy zázrak a ještě větší zázrak je, že opravdu vídám vyprodaná divadla, která si to zaslouží. Na Moravě dokonce sedí v divadle senioři a seniorky v krojích, nechodí v džínách, ale považují divadlo za zážitek. Diváka není potřeba hodnotit, ten se vrací k pospolitosti. Ale co radní ve městech a zastupitelé? Vnímají, že diváci žijí s tím divadlem? A to je právě úloha Herecké asociace - chránit regionální divadla, protože regionální divák má rád svoje herce, svoje divadlo. Nesmí se stát, aby zřizovatelé divadla rušila.     

Příbramské volejbalistce Andreje Kossányiové se sezona vydařila

19.6.2014 | 09:25 | Rozhovory - Jednou z nejlepších hráček českého volejbalu je talentovaná reprezentantka národního týmu a hráčka úřadujícího volejbalového mistra z Prostějova Andrea Kossányiová. Dvacetiletá rodačka z Příbrami v rozhovoru hodnotí uplynulou sezonu či prozrazuje svoje volejbalové sny. Andreo, jak byste zhodnotila uplynulou sezónu? Uplynulá sezóna nebyla až tak dobra jako ta předminulá, ale co se týče klubových úspěchů tak jsme vše splnili, dokonce jsme postoupili i v rámci Champions ligy do dalšího kola. Vyhráli jsme titul i pohár, takže po klubové stránce výborně. Byla to Vaše nejúspěšnější sezóna? Myslím že nejúspěšnější sezona byla ta sezona předtím, tudíž sezona 2012/2013, když jsem přišla do Prostějova a i přes zranění se mi dařilo lépe než v téhle, ale jak říkám klubové cíle byly splněny v obou dvou sezónách. Užila jste si vůbec nějakou dovolenou? Zatím moc dovolené nebylo, skončila sezona a byly dva týdny volno. První týden patřil oslavám v Prostějově a druhý týden jsem strávila s našima v rodné Příbrami. Potom byl již nájezd na "repre" na Kladno, kde začala příprava, která trvala i s kvalifikací. Máte nějaké nabídky, které byste zvažovala? Je mi teprve 20 let, tak nemám kam spěchat, ale kdyby přišla nějaká, která se neodmítá, tak bych neváhala. Nabídky jsem měla i mám, ale mám kontrakt s Prostějovem ještě na rok. Jakou ligu máte vysněnou? Moje vysněná liga je asi italská A1 nebo turecká a asi i ruská a polská, ale ve volejbale je více dobrých soutěží. Přes svůj nízký věk jste již stálou členkou reprezentace. Co to pro Vás znamená? Je to čest být v tak mladém věku v seniorské reprezentaci, moc si toho vážím, že tam mohu být.  

Příbramský rodák Roman Šmucler se vrátil na televizní obrazovku

8.5.2014 | 15:12 | Rozhovory - Před pár týdny Česká televize spustila novou soutěžně - zábavnou show s názvem Nejchytřejší Čech. Celkem 24 finalistů se v soutěži utká v mnoha disciplínách, během kterých si vyzkouší svoji inteligenci, pohotovost, logiku a bystrost. Svoje dovednosti si mohou doma vyzkoušet i diváci. Všemi šesti sobotními večery diváky i soutěžící provádí příbramský rodák, lékař a moderátor Roman Šmucler. Na televizní obrazovky se vrátil po šesti letech, a proto jsme ho požádali o rozhovor, ve kterém nám přiblížil jak samotný soutěžní pořad, tak i například to, co ho na moderování baví.   Co Vás vedlo k tomu, vrátit se k moderování a jak dlouho jste nad nabídkou váhal? Ten pořad je natolik zajímavý, že mě prostě chytil. Spolu s mnoha moderátory jsem se účastnil konkurze, víceméně z hecu. Když mě vybrali, bylo by hloupé odmítnout. Naposledy jste před kamerou stál jako moderátor v roce 2008 na Primě, máte trému z návratu před televizní kameru? Trému musíte mít pořád, jinak nemáte to správné nasazení. Pokud ji necítím, raději se sám vystresuji. Po těch letech jsem se musel trochu „rozběhnout,“ ale pomohl mi návrat do Českého rozhlasu před rokem. Jako moderátor jste prošel rozhlasem i všemi nejvýznamnějšími televizemi. Jsou podle Vás mezi nimi nějaké výrazné rozdíly, nebo je práce v nich podobná? Rozdíly jsou propastné. Česká televize má nejprofesionálnější podmínky, a to je pak radost pracovat. Na Nově jsme byli nadšenci nové éry. Ale mít podporu velkého týmu, to je velká pomoc. V dnešní době jsou na vzestupu tzv. talkshow, s tímto formátem jste před lety začínal na Nově. Co říkáte na dnešní rozmach tohoto formátu v našich televizích? Talkshow je základní pořad každé televize a spousta jich byla už za minulého režimu, např. Vysílá studio Jizerka, TKM nebo Křeslo pro hosta. První porevoluční talkshow bylo moje Studio Kontakt.  Pak jsem měl talkshow na Nově, včetně Tabu. Je to královská disciplína, za málo peněz mnoho muziky pro televizi. Proto jsou talkmastři hlavní hvězdy každé televize. U nás tomu také tak vždy bylo, např. pánové Horníček, Menšík, Šíp. Nechtěl byste mít také nějakou talkshow, jako má například Jan Kraus? To je specifická talkshow „Latenight“, tu dělají vždy komici, hlavně vyrostlí ze stand-up comedy. To nejsem. Ale na Nově jsem zrovna jednoho takhle odstartoval. Vymýšleli jsme late-night talkshow a pozval jsem si do pokusného natáčení Petra Novotného. Tím začala jeho několikaletá éra. Vaším hlavním pracovním oborem je lékařství. Jak se Vám daří skloubit svoji profesi právě s moderováním? Já jsem hlavní profesí lékař, vedlejší podnikatel, učitel a vědec. To se špatně dává dohromady. Televize a rozhlas, to jsou koníčky. Zaberou mi asi tolik času, jako jiným lékařům třeba zahrádkaření, nebo ježdění na kole. Vyrůstal jste v Příbrami, ale nyní žijete v Praze.  Sledujete dění v Příbrami a máte čas se do Příbrami vracet? Jasně, že mě to zajímá, investuji mnoho peněz do nemocnice, kterou spoluvlastním v okrese Příbram, Institut onkologie a rehabilitace na Pleši. Spolupracujeme s příbramskou nemocnicí, teď budu členem i v místním golfovém klubu. Koneckonců bratr Richard je v Příbrami také aktivní v několika oblastech, takže o dění v Příbrami vím a Příbram mám pořád rád. Co se podle Vás za posledních dvacet let v Příbrami změnilo k lepšímu a co naopak k horšímu? Moje Příbram už neexistuje. Bylo to město Uranových a Rudných dolů, Hamira a Západního vojenského okruhu. Jedno z nejdrsnějších míst Československa. Lidé z Ostravy, Kladna, Příbrami a Košic se vždy dobře navzájem domluvili. Jestli je dobře, že tohle město už není, neumím říci, mně se po něm stýská, ale tak to prostě je.  

V Petrovicích vzniká kniha o osudech lidí za I. světové války

7.5.2014 | 11:44 | Rozhovory - V loňském roce začala vznikat kniha o zajímavých osudech lidí z Petrovicka za I. světové války. Pojednávat by měla, jak o lidech, kteří se buď aktivně účastnili bojů, nebo do jejich osudů zasáhla válka za života v týlu.  Sbírat nejrůznější materiály týkající se tohoto historického období našich dějin začal petrovský starosta Petr Štěpánek už před třemi lety, a protože chce, aby kniha byla co nejobsáhlejší, tak požádal o pomoc i další obyvatele Petrovicka. Podle Petra Štěpánka je hned několik důvodů, proč toto téma nějakým způsobem zpracovat a zachytit. Podle něj je v současné době, tedy sto let od vypuknutí I. světové války, asi poslední možnost, jak historii této války zmapovat ještě za pomoci v malé části ještě přímých účastníků, tak ale také z výpovědí jejich dětí.  Ostatně podobný názor zastávají i historici jako například ředitel Hornického muzea Příbram PaedDr. Josef Velf, podle kterého velmi brzy bude podobný problém i s pamětníky 2. světové války.  Od vypuknutí I. světové války letos uplyne rovné století, jak je obtížné sehnat materiály, týkající se tohoto období? „Jednotlivé materiály jsem začal sbírat už v roce 2011. V místním měsíčníku Informace z radnice jsem požádal občany o poskytnutí materiálu se vztahem k I. světové válce. Takto jsem získal například zápisky ze zajetí v Rusku, různé autobiografie a podobně. Kontaktoval jsem k tomuto tématu také Vojenský historický ústav, odkud mi poslali karty vojáků z naší obce, kteří v ní padli. Nejvíce materiálů jsem ale získal od pamětníků, které jsem osobně navštívil. Zajímaly mě jak dopisy těch vojáků, fotografie, zápisky z fronty, ale i převyprávěné osobní příběhy jednotlivých účastníků I. světové války. Dále pak i to, jak se žilo tady na Petrovicku – tedy v týlu, kde to nebylo vůbec jednoduché, v rodinách vlastně zůstaly jen ženy, děti a starci, kteří se museli za prvé nějak uživit, ale také ještě odvádět podíl právě na frontu.“ Jaké byla odezva na výzvu v obecním zpravodaji? „Ozvalo se mi kolem deseti lidí, další jsem ale oslovoval přímo. Nejvíce materiálů jsem získal z různých zdrojů z osady Týnčany. Zajímavé jsou také staré nahrávky na magnetofonovém pásku, kde je záznam z rozhovoru s přímými účastníky války. Tyto záznamy jsme digitalizovali a archivujeme je.“ Co bylo tím prvním impulsem, který vás přivedl zajímat se o toto téma a objíždět jednotlivá bojiště a pomníky vojáků I. světové války v Evropě a u nás a kolik jste jich už navštívil? „Jsem přesvědčen, že to účastníkům bojů Velké války dlužíme. Nejvíce mne zajímá „Italská fronta“. Tam jsem navštívil několik bojišť, hřbitovů, památníků a muzeí ve Slovinsku a v Itálii. Přivedl mne k tomu kolega z rady obce, se kterým jsem jezdil do Slovinska do hor. Po přečtení několika knih mne to zkrátka „chytlo“.“ Který pomník nebo bojiště na vás nejvíc zapůsobilo? „Zajímavý je například vojenský hřbitov v Logu pod Mangrtom, kde je pomník vytesaný českým sochařem. Velmi dobře je zpracována Italská, respektive Sočská fronta v muzeu v Kobaridu. O nesmyslnosti celé války si uděláte obrázek na horské planině Monte Piano nedaleko štítů Tre Cime v Itálii. Tato krvavá hora pohřbila mnoho mladých mužů na obou stranách fronty. Z pomníků na mne nejvíc zapůsobil prostý kříž v Obděnicích s jediným jménem. Pan Šafránek byl v zajateckém táboře v Itálii. V táboře vypukla epidemie černého kašle a tak vězně nalodili na loď, kterou na moři potopili. Tak padl pan Šafránek.“ Kdy kniha vyjde? „Doufám, že to stihneme letos, tedy 100 let po vypuknutí Velké války…“ Kniha vznikne jako součást projektu WOSA podporovaného ze strukturálních fondů Evropské unie, který je mimo jiné také zaměřený na podporu života v obci a poznávaní právě její historie. Práce na vydání knihy jsou v současné době ve fázi, kdy se třídí materiály, zvukové záznamy přepisují a připravuje se literární zpracování. „Bude to poměrně těžké najít spojnici k rozdílným zdrojům informací. Máme rozličné příběhy konkrétních lidí z různých front. Vojáků, kteří až do konce bojovali za C.K. mocnářství, zajatců ale i legionářů,“ dodává ke vzniku této historické publikace Petr Štěpánek. Foto: archiv Petra Štěpánka

Řihák: Ať se zlatokopové vrátí tam, odkud přišli, nikdo je k nám nezval

5.5.2014 | 02:34 | Rozhovory - Zajímavé veřejné slyšení proběhlo 29. dubnu v Senátu Parlamentu ČR. Jednalo se o diskuzi nad peticí proti průzkumu a těžbě zlata na území ČR, kterou podepsalo více než 10 tisíc petentů. Odpůrci těžby zlata se dlouhodobě snaží o zajištění dlouhodobých záruk, že v ČR nebude povolen ani průzkum a ani následná těžba zlata, které se na našem území nachází v několika lokalitách, nejvíce na Šumavě či ve Středních Čechách. Proti těžba vzniklo také několik občanských sdružení, která jsou sjednocena pod sdružením Čechy nad zlato a společně bojují proti snahám novodobých zlatokopů, a to jak pomocí zmíněné petice, tak například protestními pochody, pomocí happeningů i dalšími způsoby. Jedním z hlasitých a vytrvalých kritiků a odpůrců průzkumu a těžby zlata je také senátor Josef Řihák, který dlouhodobě aktivitu sdružení Čechy nad zlato podporuje a podporuje též jednotlivé starostky a starosty v těch obcích, v jejichž katastru by těžařské firmy chtěli průzkum a následnou těžbu provádět. Pane senátore, jak hodnotíte současné snahy těžařských firem o povolení průzkumu zlatonosných lokalit na území ČR? Souhlasím s odpůrci průzkumu a těžba zlata a hrdě se řadím k nim. Česká republika již podobné snahy zažila a tehdy se jim odvážně postavil ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Je potřeba tyto snahy jasně odmítnout. Na veřejném slyšení zazněla i stanoviska náměstků ministrů životního prostředí a průmyslu a obchodu. Jak jejich vyjádření chápete? Jsem rád, že obě ministerstva těžbu zlata a wolframu, o který se také jedná, odmítají. Situace je nyní taková, že ani občané, ani volení zástupci samospráv, ani poslanecká sněmovna, vláda či senát si těžbu nepřejí. Z toho jasně vyplývá, že nadnárodní korporace, které by chtěli na zlatě v naší zemi vydělávat mají prostě smůlu a je jim vysílán jasný signál - odejděte, odkud jste přišly, nikdo vás k nám nezval a nikdo vás zde nechce. V čem vůbec spočívají největší obavy odpůrců? Hrozeb je vícero - zlato se z horniny dostává s pomocí kyanidu, tzv. kyanidovým loužením - hrozí nenapravitelné škody na životním prostředí, otrávení zdrojů pitné vody, devastace krajiny, zničení biotopů. Těžba zlata je v současné době velmi nebezpečná, jedná se o drancující záležitost, hrozí vymírání zvěře, ničení lesů a je zde velké reálné riziko ohrožení zdraví a životů lidí. Každý jeden z těchto důvodů je dostatečný k zamítnutí jakýchkoliv snah o průzkum a těžbu zlata.

<<<12>>>

Reklama

Reklama

Copyright © 1990-2019 Brdský spoj. Všechna práva vyhrazena

Design: Jiří Brda

CMS: Reklalink.cz